Dobrý den, ahoj,
důvodem proč jsme se s přítelkyní rozhodli postavit si dům, je stejný jako v podstatě u většiny stavebníků - chtěli jsme bydlet ve vlastním a po několika společných letech se v životě posunout zase o kus dál. Oba od malička bydlíme na vesnici, a proto si ani jeden z nás nedokáže představit život v bytě. Každá návštěva u kamarádů, kteří v bytě bydlí, nás stále více utvrzovala o správnosti našeho rozhodnutí. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než se poohlédnout po přijatelné parcele a pustit se do stavby.
Nejprve se nám (s vidinou ušetřených nákladů za koupi levné parcely) zdála jako nejlepší varianta postavit dům v mé rodné vesnici, ale bohužel nebo snad bohudík žádná volná parcela nebo zahrada nebyla k mání. Zkusili jsem tedy zkontaktovat starostu a následně i několik obyvatel ze sousední vesnice, kteří vlastní pozemky vhodné ke stavbě. Po několika marných telefonátech jsem také zkusil rozeslat asi 15 dopisů, dočkal jsem se však pouze třech odpovědí, samozřejmě negativních. Celá tato anabáze trvala cca půl roku. Během marného čekání na odpovědi jsme propočítávali veškeré náklady na případné dojíždění do práce, dětí do školy, na kroužky, za kamarády apod., a od úmyslu postavit dům na vesnici jsme upustili. Hodně nám ve změně názoru zejména ohledně finanční výhodnosti života na malé vesnici pomohly také články zde na svépomocí.cz a rady od kamarádů a rodiny.
Rozhodli jsme se proto sehnat pozemek v menším městě na Vysočině, ve kterém pracuji a mám kamarády, a opět neúspěšně jsme zkoušeli přesvědčit o prodeji pozemku několik místních lidí. O pár měsíců později začalo samo město připravovat pět parcel k prodeji. Jednalo se parcely, které jsou kompletně zasíťované a s ideální orientací na světové strany. Zároveň se nám líbilo, že je ve městě veškerá občanská vybavenost, a že alespoň jeden z nás nebude muset dojíždět do práce. Proto jsme neváhali a o jednu z parcel jsme zažádali, "soutěž" o parcely probíhala obálkovou metodou. Konečně se na nás usmálo štěstí, byli jsme jediní zájemci o námi vybranou parcelu a na podzim 2017 už byla parcela naše.
Na závěr musím dodat, že jsem absolutní nestavař. Nikdy jsem se na stavbách nepohyboval a ani se o ně moc nezajímal a moje dvoutýdenní brigáda u zedníků v mých patnácti letech, během níž jsem jen házel lopatou nebo jezdil s kolečkem, se určitě jako zkušenost počítat nedá. Máme však štěstí, že oba naši tátové se stavbou nějaké zkušenosti mají, a co hlavně, mají chuť nám pomoci, takže s nimi to určitě zvládneme. Navíc je super že člověk může čerpat rady zde na svépomocí.cz nebo jinde na webových fórech.