Už je to nějaký pátek, co sníme o vlastním bydlení. Ono když pracujete a zároveň stále bydlíte u rodičů, není to to pravé.
Jelikož s přítelem oba pocházíme z vesnice, byt pro nás abslutně nepřipadal v úvahu, natož pak nějaký pronájem. Zhruba 2,5 roku koukáme po různých inzerátech, nejprve ke koupi domu, poté koupi pozemku a poté opět koupě domu.
Každý, kdo si tímhle prošel, tak ví, co to obnáší. Tohle je malý, tohle moc velký, tohle je drahý, tohle ve špatné lokalitě, atd. Ironií osudu však je, že nakonec jsme se začali zajímat o dům, jehož inzerát jsem vždy obešla se slovy "tak tohle ani náhodou".
Bylo začátkem léta, když jsme si řekli, že takhle to prostě už dál nejde, že u rodičů se dřív nebo později zblázníme. Když jsme navíc zjistili, že u výše zmíněného domu snížili cenu, sjednali jsme si prohlídku.
Čekání u domu na makléře bylo se smíšenými pocity co tu vlastně děláme, což podpořilo i to, když jsme viděli vnitřek domu, půdu a ten nehorázný „bordel“ všude. Jelikož majitelé používali dům jako chatu a vevnitř se zřejmě dost kouřilo, tak o smradu se ani zmiňovat nebudu.
Obměkčila mě až zahrada, která byla zrovna celá v jednom květu, skvělá dispozice domu a také to, že z obývacího pokoje budu moct mít dveře přímo na terásku, což byl vždy můj sen. :) Nemluvě o úžasném klenutém sklípku.
Na konci prohlídky nám sdělil, že se musíme rozhodovat rychle, protože po nás přijdou na prohlídku další dva zájemci, z čehož jeden má vážný zájem.
Nikdy nad ničím jsme se nerozhodli tak rychle. Do hodiny po odjezdu jsme volali, že domeček bereme a hned druhý den pošleme rezervační zálohu. V tu chvíli jsme byli snad nejšťastnější lidi na zemi i s vědomím, že tam bude sakra práce.
Začalo nekonečné jednání s úřady a abychom se někam posunuli, domluvili jsme si na den klíče a pozvali známého stavaře, který nám oměřil celý dům a vytvořil tak začátek k projektu.
27. června 2016 jsme se konečně stali majiteli domu. Od té doby jde vše jak po drátkách.
Zadání projektu a vyklízení. S vyklízením nepořádku jsme si byli jisti, že máme na celé léto vystaráno, jelikož chata fungovala jako skladiště věcí „to se bude jednou hodit“. A našlo se tam opravdu vše. Od prapodivného stroje v kůlně až po čtvrt roku staré mléko a tvaroh v rozmrzlé mokré lednici.
Tak snad nejsme až takoví blázni, že jsme se rozhodli do tohodle jít. :) Takže nasadit rukavice, roušku a s „chutí“ do toho! :)