Píše se rok 2017, s přítelkyní jsme spolu již tři roky, nejmladší taky nejsme a v našich hlavách začínají být aktuální otázky, kterým se promiskuitnější z nás brání jako čert kříži. Svatba, bydlení, dítě. Sice se nám z nádherného světa zábavy a bezstarostností nechtělo, ale na druhou stranu jsme si uvědomovali, že mladší nebudeme a je čas se posunout dál. Ač plán byl podobný plánu učitele Hájka z Jak básníkům chutná život - ".. nejdříve cesta do Jugoslávie ..", tak 'nečekaně' vše dopadlo úplně jinak, než jsme si to plánovali, ale to už je jiný příběh.
Co se týče bydlení, tak bydlím s přítelkyní v bytě 3+1 v jednom z moravskoslezských měst. Bohužel jej nemáme v osobním vlastnictví, ale náš stav je pouze podnájemní. Sice máme štěstí, že majitelem bytu je město, tudíž náš účet neruinují tak horentní sumy za nájem, ale byt z 60. let minulého století není už v nejlepší kondici. Nejsme hloupí, abychom investovali velké částky do majetku někoho cizího, ale chtěli jsme taky žít v hezkém prostředí.
Jelikož jsme oba doposud bydleli v podnájmu, tak představa ohledně bydlení byla u obou shodná - chceme vlastní bydlení a nejlépe domeček. Vlastně jsem celou dobu žil v tom, že rodinný dům si prostě nemůžeme dovolit - dokud mě z toho nedostal můj švagr, který dokázal postavit dům svépomocí i s pozemkem za 2,3M (r. 2016). "Za takovou cenu pomalu neseženu ani byt" řekl jsem si, a tak jsem se hecnul. Můj vysněný pozemek = pozemek v podhůří Beskyd, protože hory jsou mou životní láskou. Později jsme zjistili, že naše nároky jsou takové, které žádný takový pozemek nesplňuje, a když ano, tak byl úplně mimo naše finanční možnosti.